Už párkrát jsem na to myslela. Jak to, že Skandinávci se mohou pominout z každého teplého letního dne a o Slunovratu (říkají mu třeba Midsommar) jásají jak urvaní, zatímco my jdeme 21. června normálně do práce a ani si nevšimneme, že proběhl nejdelší den v roce a přišlo léto? Letošní slunovrat byl tedy pro můj experiment více než příhodný, odehrál se totiž v sobotu, kdy do práce nechodím. 

Cílem pokusu bylo zjistit, čím se takový speciální den odlišuje od tří set šedesáti čtyř dalších dnů v roce, je-li nějak magicky či fyzikálně působící na mé osobní zdraví a mysl a proč ho vlastně u nás ve větším neslavíme. Jsem člověk věřící, avšak spíše rozumově založený, ezoterice nerozumím a roli zaříkávačky, kněžky či divoženky ráda přenechám zasvěcenějším, aniž se jim vysmívám. Proč by ale člověk neměl pátrat po tom, co ho zajímá? Jsem Eva a jako moje nejstarší předchůdkyně chci ochutnat a porozumět.

Jelikož mě nikdo přicházející léto vítat neučil, hledala jsem inspiraci na internetu. O starých lidových rituálech, zpěvech, ohních, vázání věnců, omývání ve studánkách a tak. No, řeknu vám, nejdřív mě překvapilo, že se musí začít už za svítání. Možná tohle je jeden z důvodů, proč na oslavy Slunovratu dneska už nedáme. Na vstávání před svítáním jsme líní. Ještě tak večer grilovat a tancovat kolem májky…

A hned je tu druhý otazník: MÁJKA je od slova máj, čili květen. Může se ta věc jmenovat májka, když ji postavím v červnu? A ještě k tomu nejsem ani svobodný mládenec? No, snad se to nezblázní, budeme prostě vařit z toho, co máme.

Když jsem si jakž takž zodpověděla, co bude obsahem mého Slunovratu, zbývalo najít další účastníky, bez nichž by experiment nebyl možný. Našli se snadno a rychle a vypadalo to, že se dokonce moc těší.

V to sobotní ráno jsem nemohla dospat, abych nepropásla vteřinu, kdy se Slunce vyhoupne nad horizont (mimochodem, bylo to trochu jedno, jelikož od nás přes zástavbu a stromy stejně čára obzoru není vidět). Věděli jste, že docela slušné světlo je už dobrou půl hodinu před východem? Vklouzla jsem do šatů, vyklouzla z domu a vcupitala do potoka. Naštěstí ho máme jen pár desítek metrů od vchodu a na druhé štěstí touhle dobou ještě nechodí ven ani pejskaři. Voda byla příjemná, studená a jak mi proudila přes kotníky a lýtka, stoupala do mě sváteční nálada. I procházka rosou udělala své. Cestou na vyhlídku nad vesnicí jsem natrhala různé větvičky a květiny, co mi tak nějak přišly do ruky a chvíli se dívala, jestli přece neuvidím sluneční kotouč, ale nic. Vyšel si na nebeskou báň (hle, zbytek geocentrického myšlení) nezávisle na tom, jestli jsem ho viděla nebo ne. Stejně neumím cvičit pozdrav Slunci a jen bych dělala kašpárky lidem, co jeli posledním nočním autobusem. Tak to tedy ani náhodou.

Pozdě odpoledne přišla druhá část pokusu, na který jsem se těšila nejvíc. Kamarádi mi to nepokazili a hráli si ochotně také. Ženy šly pro další větvičky a květiny, muži připravili oheň na pozdější grilování. Vytvořili jsme si zelené věnce neobyčejného vzezření (nikdo z nás to totiž neuměl), vyzdobili se jimi a užili si přitom hromadu smíchu. Kolem improvizované májky jsme roztáhli barevné stuhy a za zvuků podmanivé hudby Jana Garbareka jsme se jali tanečním krokem zaplétat barvy kolem dřevěného kmínku. Nevím, jak to popsat, ale tanec v kruhu budí zvláštní pocit propojení a pospolitosti, potřebu být v souladu a společném rytmu. Když jsme dotančili, už jsem věděla, že se pokus podařil.

Májka byla krásně zapletená, udělali jsme si úžasnou večeři, dlouho jsme si povídali a bylo nám fajn. Nejspíš za to nemohl Slunovrat, ale ten dar, že člověk vědomě prožije předlouhý den, že začíná léto, to milované roční období, že má přátele, se kterými sdílí legraci i vážná témata, se kterými může beze studu tančit, to je velká věc. Troufám si tvrdit, že tohle vědomí má i pozitivní zdravotní účinky na tělo i duši.

Když jsem při západu Slunce dávala nádobí do myčky a odmotávala stuhy z třešňového kmínku, měla jsem dojem, že tomu zázraku už trochu rozumím.