V pátek pozdě odpoledne si po týdenní práci mlsám každou minutu toho báječného volného času, který leží přede mnou. Ještě jsem si vzpomněla, že zadělám na chleba a jak tak stojím u kuchyňského okna a míchám mouku s vodou a kváskem, spatřila jsem něco tak málo uvěřitelného, že jsem si musela protřít oči. Na naší pidizahrádce se prochází opravdová živá slepice. 

Poté, co mi liška přede více než dvěma lety podruhé zlikvidovala moje milované pětihlavé  hejno, jsem se ustanovila, že už žádné slepičky nechci, protože k nim vždycky moc přilnu a tyhle ztráty pak hrozně obrečím.

A teď zčista jasna - krásná běloučká mladá kuřice, prohlíží si naše záhonky, uštipuje travičku a zvědavě zkoumá, co je u nás pro ni zajímavého. Srdce se mi zatetelilo podivnou radostí a už jsem ji viděla jako svého domácího mazlíčka i jako budoucí poradkyni přes plevely, červy a žížaly.  Hned jsem se pokoušela s tou milou návštěvou navázat hovor. Byla ale nedůvěřivá a na jídlo se nachytat nedala. Nakonec se před mou neodbytností schovala pod jakási prkna. Zrovna šly kolem sousedky, tak se ptám, jestli nehledají slepici, jim ale žádná nechyběla. 

No co, asi půjde svou cestou a i když je moc hezká a probudila ve mně milé vzpomínky, vlastně mi do ní nic není. Po malé večeři jsme s manželem šli na večerní procházku. Nasbírala jsem květy bezu, vracíme se a milá slepička sedí v záhonku u vchodu, jako by na nás snad čekala. Vlastně proč ne, kurník pořád máme, krmivo jsem sice už dávno rozdala a seno na podestýlku nejspíš taky není žádné, ale nevadí. Otevřela jsem dvířka odstaveného kurníku, dala tam misku s vodou a nějaké sypání jako nabídku i pozvání. 

Opatrně mě pozorovala, ale místo nahoru ke kurníku vlezla k nám do kuchyně. Tam se nechala chytit (nemohla jinak, pařátky jí na hladké podlaze klouzaly) a mohla jsem jí osobně ukázat interiér slepičího apartmánu s nabídkou oboustranně výhodné spolupráce. Ji to ale nepřesvědčilo. Utekla a dál si sama prováděla terénní průzkum. Chodila po svažité zahrádce, zkoumala porost, cestičky i zídky, kurník nevšímavě obcházela. Věděla jsem však, že soumrak ukáže. A ukázal. 

Když už jsem myslela, že sama zaleze dovnitř, milá slečna domeček obešla, zamávala bělostnými křídly a vznesla se na třešeň, která se nad naší zahrádkou rozkládá. Dočista jako anděl. A pak znovu zatřepetala křídly a popolétla na ještě vyšší větev, kde už to zřejmě bylo dostatečně pohodlné a také o něco blíže k nebi, chvíli se tam vrtěla a pak si sedla a usnula.

Musela jsem se smát. S touhle emancipovanou slepicí bych si tedy rozhodně rozuměla. Sama přišla,  sama si vybrala místo k přespání. Mou ochranu nepotřebuje. Snad ji přes noc nevyplaší kočka nebo někdo jiný. 

Když ale pak večer po desáté nedaleko odtud někdo spustil ohňostroj a petardy, šla jsem se v noční košili radši podívat, jestli ji to nevyplašilo. Klidně dál spala na větvi, tak jsem šla taky spát… do postele. Před usnutím jsem o ní ještě přemýšlela. Kdybych si ji chtěla nechat, musela bych jí přistřihnout křídla a zase sestavit voliéru… Jenže ráno mě napadlo… musela nebo nemusela? Může ten tvor zůstat svobodný a přitom naživu? Je to buď - anebo?

Ráno vyhlédnu z okna… na větvi nikdo. Zato se naše návštěvnice aristokraticky prochází mezi keříčky rybízu a dokonce vlezla do kurníku, zřejmě si ověřit, jestli by to tam příští noc nebylo pohodlnější. Už se ve mně dušička radovala, jak to bude pěkné, ta naše lidsko-slepičí symbióza a také z reakcí mých kamarádek na síti bylo zřejmé, jak mému experimentálnímu chovatelskému počinu fandí. Je sobota, máme na rozhodnutí čas. Kdoví, jestli u nás bude chtít zůstat. Když ne, půjde svou cestou, má na to právo, vždyť k nám svobodně přišla. Když ano, dostane jméno. Tím se to zpečetí.

Krásná sněhobílá andělka se tedy z vlastní vůle vydala na sobotní procházku. Nijak jsme ji neomezovali. Už k nám jistě trefí. Se soumrakem se všechny toulavé slepičky vracívají do bezpečného domova. Zapomněla jsem však na jednu věc. Tu nádhernou kuřici si někdo koupil a ten někdo se ji vydal hledat. Odpoledne v klidu hovíme na terase a najednou slyšíme z ulice pod námi rozhořčené kdákání. Její skutečný majitel ji honil se sítí v ruce a po nemalém úsilí bělostnou krásku skutečně polapil. Tím skončilo její i naše dobrodružství a sen o slepičím andělu se rozplynul. 

Až tedy zase budeme chtít chovat slepice, připravíme pro ně nejprve bytelný výběh, zázemí a krmivo, zase budu sušit náruče kopřiv a sbírat seno na podestýlku. O kuří svobodě budu uvažovat jen v případě, že mi nebude záležet na tom, co v zahrádce roste a kvete. Ideály sice zase půjdou stranou, ale radši budu svou rodinu krmit domácími vejci, než cizí lišku slepičím masem. Tak to prostě na tom našem světě chodí.