Už párkrát jsem na to myslela. Jak to, že Skandinávci se mohou pominout z každého teplého letního dne a o Slunovratu (říkají mu třeba Midsommar) jásají jak urvaní, zatímco my jdeme 21. června normálně do práce a ani si nevšimneme, že proběhl nejdelší den v roce a přišlo léto? Letošní slunovrat byl tedy pro můj experiment více než příhodný, odehrál se totiž v sobotu, kdy do práce nechodím. 

Cílem pokusu bylo zjistit, čím se takový speciální den odlišuje od tří set šedesáti čtyř dalších dnů v roce, je-li nějak magicky či fyzikálně působící na mé osobní zdraví a mysl a proč ho vlastně u nás ve větším neslavíme. Jsem člověk věřící, avšak spíše rozumově založený, ezoterice nerozumím a roli zaříkávačky, kněžky či divoženky ráda přenechám zasvěcenějším, aniž se jim vysmívám. Proč by ale člověk neměl pátrat po tom, co ho zajímá? Jsem Eva a jako moje nejstarší předchůdkyně chci ochutnat a porozumět.

Jelikož mě nikdo přicházející léto vítat neučil, hledala jsem inspiraci na internetu. O starých lidových rituálech, zpěvech, ohních, vázání věnců, omývání ve studánkách a tak. No, řeknu vám, nejdřív mě překvapilo, že se musí začít už za svítání. Možná tohle je jeden z důvodů, proč na oslavy Slunovratu dneska už nedáme. Na vstávání před svítáním jsme líní. Ještě tak večer grilovat a tancovat kolem májky…

A hned je tu druhý otazník: MÁJKA je od slova máj, čili květen. Může se ta věc jmenovat májka, když ji postavím v červnu? A ještě k tomu nejsem ani svobodný mládenec? No, snad se to nezblázní, budeme prostě vařit z toho, co máme.

Když jsem si jakž takž zodpověděla, co bude obsahem mého Slunovratu, zbývalo najít další účastníky, bez nichž by experiment nebyl možný. Našli se snadno a rychle a vypadalo to, že se dokonce moc těší.

V to sobotní ráno jsem nemohla dospat, abych nepropásla vteřinu, kdy se Slunce vyhoupne nad horizont (mimochodem, bylo to trochu jedno, jelikož od nás přes zástavbu a stromy stejně čára obzoru není vidět). Věděli jste, že docela slušné světlo je už dobrou půl hodinu před východem? Vklouzla jsem do šatů, vyklouzla z domu a vcupitala do potoka. Naštěstí ho máme jen pár desítek metrů od vchodu a na druhé štěstí touhle dobou ještě nechodí ven ani pejskaři. Voda byla příjemná, studená a jak mi proudila přes kotníky a lýtka, stoupala do mě sváteční nálada. I procházka rosou udělala své. Cestou na vyhlídku nad vesnicí jsem natrhala různé větvičky a květiny, co mi tak nějak přišly do ruky a chvíli se dívala, jestli přece neuvidím sluneční kotouč, ale nic. Vyšel si na nebeskou báň (hle, zbytek geocentrického myšlení) nezávisle na tom, jestli jsem ho viděla nebo ne. Stejně neumím cvičit pozdrav Slunci a jen bych dělala kašpárky lidem, co jeli posledním nočním autobusem. Tak to tedy ani náhodou.

Pozdě odpoledne přišla druhá část pokusu, na který jsem se těšila nejvíc. Kamarádi mi to nepokazili a hráli si ochotně také. Ženy šly pro další větvičky a květiny, muži připravili oheň na pozdější grilování. Vytvořili jsme si zelené věnce neobyčejného vzezření (nikdo z nás to totiž neuměl), vyzdobili se jimi a užili si přitom hromadu smíchu. Kolem improvizované májky jsme roztáhli barevné stuhy a za zvuků podmanivé hudby Jana Garbareka jsme se jali tanečním krokem zaplétat barvy kolem dřevěného kmínku. Nevím, jak to popsat, ale tanec v kruhu budí zvláštní pocit propojení a pospolitosti, potřebu být v souladu a společném rytmu. Když jsme dotančili, už jsem věděla, že se pokus podařil.

Májka byla krásně zapletená, udělali jsme si úžasnou večeři, dlouho jsme si povídali a bylo nám fajn. Nejspíš za to nemohl Slunovrat, ale ten dar, že člověk vědomě prožije předlouhý den, že začíná léto, to milované roční období, že má přátele, se kterými sdílí legraci i vážná témata, se kterými může beze studu tančit, to je velká věc. Troufám si tvrdit, že tohle vědomí má i pozitivní zdravotní účinky na tělo i duši.

Když jsem při západu Slunce dávala nádobí do myčky a odmotávala stuhy z třešňového kmínku, měla jsem dojem, že tomu zázraku už trochu rozumím.

Už párkrát jsem na to myslela. Jak to, že Skandinávci se mohou pominout z každého teplého letního dne a o Slunovratu (říkají mu třeba Midsommar) jásají jak urvaní, zatímco my jdeme 21. června normálně do práce a ani si nevšimneme, že proběhl nejdelší den v roce a přišlo léto? Letošní slunovrat byl tedy pro můj experiment více než příhodný, odehrál se totiž v sobotu, kdy do práce nechodím. 

Cílem pokusu bylo zjistit, čím se takový speciální den odlišuje od tří set šedesáti čtyř dalších dnů v roce, je-li nějak magicky či fyzikálně působící na mé osobní zdraví a mysl a proč ho vlastně u nás ve větším neslavíme. Jsem člověk věřící, avšak spíše rozumově založený, ezoterice nerozumím a roli zaříkávačky, kněžky či divoženky ráda přenechám zasvěcenějším, aniž se jim vysmívám. Proč by ale člověk neměl pátrat po tom, co ho zajímá? Jsem Eva a jako moje nejstarší předchůdkyně chci ochutnat a porozumět.

Jelikož mě nikdo přicházející léto vítat neučil, hledala jsem inspiraci na internetu. O starých lidových rituálech, zpěvech, ohních, vázání věnců, omývání ve studánkách a tak. No, řeknu vám, nejdřív mě překvapilo, že se musí začít už za svítání. Možná tohle je jeden z důvodů, proč na oslavy Slunovratu dneska už nedáme. Na vstávání před svítáním jsme líní. Ještě tak večer grilovat a tancovat kolem májky…

A hned je tu druhý otazník: MÁJKA je od slova máj, čili květen. Může se ta věc jmenovat májka, když ji postavím v červnu? A ještě k tomu nejsem ani svobodný mládenec? No, snad se to nezblázní, budeme prostě vařit z toho, co máme.

Když jsem si jakž takž zodpověděla, co bude obsahem mého Slunovratu, zbývalo najít další účastníky, bez nichž by experiment nebyl možný. Našli se snadno a rychle a vypadalo to, že se dokonce moc těší.

V to sobotní ráno jsem nemohla dospat, abych nepropásla vteřinu, kdy se Slunce vyhoupne nad horizont (mimochodem, bylo to trochu jedno, jelikož od nás přes zástavbu a stromy stejně čára obzoru není vidět). Věděli jste, že docela slušné světlo je už dobrou půl hodinu před východem? Vklouzla jsem do šatů, vyklouzla z domu a vcupitala do potoka. Naštěstí ho máme jen pár desítek metrů od vchodu a na druhé štěstí touhle dobou ještě nechodí ven ani pejskaři. Voda byla příjemná, studená a jak mi proudila přes kotníky a lýtka, stoupala do mě sváteční nálada. I procházka rosou udělala své. Cestou na vyhlídku nad vesnicí jsem natrhala různé větvičky a květiny, co mi tak nějak přišly do ruky a chvíli se dívala, jestli přece neuvidím sluneční kotouč, ale nic. Vyšel si na nebeskou báň (hle, zbytek geocentrického myšlení) nezávisle na tom, jestli jsem ho viděla nebo ne. Stejně neumím cvičit pozdrav Slunci a jen bych dělala kašpárky lidem, co jeli posledním nočním autobusem. Tak to tedy ani náhodou.

Pozdě odpoledne přišla druhá část pokusu, na který jsem se těšila nejvíc. Kamarádi mi to nepokazili a hráli si ochotně také. Ženy šly pro další větvičky a květiny, muži připravili oheň na pozdější grilování. Vytvořili jsme si zelené věnce neobyčejného vzezření (nikdo z nás to totiž neuměl), vyzdobili se jimi a užili si přitom hromadu smíchu. Kolem improvizované májky jsme roztáhli barevné stuhy a za zvuků podmanivé hudby Jana Garbareka jsme se jali tanečním krokem zaplétat barvy kolem dřevěného kmínku. Nevím, jak to popsat, ale tanec v kruhu budí zvláštní pocit propojení a pospolitosti, potřebu být v souladu a společném rytmu. Když jsme dotančili, už jsem věděla, že se pokus podařil.

Májka byla krásně zapletená, udělali jsme si úžasnou večeři, dlouho jsme si povídali a bylo nám fajn. Nejspíš za to nemohl Slunovrat, ale ten dar, že člověk vědomě prožije předlouhý den, že začíná léto, to milované roční období, že má přátele, se kterými sdílí legraci i vážná témata, se kterými může beze studu tančit, to je velká věc. Troufám si tvrdit, že tohle vědomí má i pozitivní zdravotní účinky na tělo i duši.

Když jsem při západu Slunce dávala nádobí do myčky a odmotávala stuhy z třešňového kmínku, měla jsem dojem, že tomu zázraku už trochu rozumím.

V pátek pozdě odpoledne si po týdenní práci mlsám každou minutu toho báječného volného času, který leží přede mnou. Ještě jsem si vzpomněla, že zadělám na chleba a jak tak stojím u kuchyňského okna a míchám mouku s vodou a kváskem, spatřila jsem něco tak málo uvěřitelného, že jsem si musela protřít oči. Na naší pidizahrádce se prochází opravdová živá slepice. 

Poté, co mi liška přede více než dvěma lety podruhé zlikvidovala moje milované pětihlavé  hejno, jsem se ustanovila, že už žádné slepičky nechci, protože k nim vždycky moc přilnu a tyhle ztráty pak hrozně obrečím.

A teď zčista jasna - krásná běloučká mladá kuřice, prohlíží si naše záhonky, uštipuje travičku a zvědavě zkoumá, co je u nás pro ni zajímavého. Srdce se mi zatetelilo podivnou radostí a už jsem ji viděla jako svého domácího mazlíčka i jako budoucí poradkyni přes plevely, červy a žížaly.  Hned jsem se pokoušela s tou milou návštěvou navázat hovor. Byla ale nedůvěřivá a na jídlo se nachytat nedala. Nakonec se před mou neodbytností schovala pod jakási prkna. Zrovna šly kolem sousedky, tak se ptám, jestli nehledají slepici, jim ale žádná nechyběla. 

No co, asi půjde svou cestou a i když je moc hezká a probudila ve mně milé vzpomínky, vlastně mi do ní nic není. Po malé večeři jsme s manželem šli na večerní procházku. Nasbírala jsem květy bezu, vracíme se a milá slepička sedí v záhonku u vchodu, jako by na nás snad čekala. Vlastně proč ne, kurník pořád máme, krmivo jsem sice už dávno rozdala a seno na podestýlku nejspíš taky není žádné, ale nevadí. Otevřela jsem dvířka odstaveného kurníku, dala tam misku s vodou a nějaké sypání jako nabídku i pozvání. 

Opatrně mě pozorovala, ale místo nahoru ke kurníku vlezla k nám do kuchyně. Tam se nechala chytit (nemohla jinak, pařátky jí na hladké podlaze klouzaly) a mohla jsem jí osobně ukázat interiér slepičího apartmánu s nabídkou oboustranně výhodné spolupráce. Ji to ale nepřesvědčilo. Utekla a dál si sama prováděla terénní průzkum. Chodila po svažité zahrádce, zkoumala porost, cestičky i zídky, kurník nevšímavě obcházela. Věděla jsem však, že soumrak ukáže. A ukázal. 

Když už jsem myslela, že sama zaleze dovnitř, milá slečna domeček obešla, zamávala bělostnými křídly a vznesla se na třešeň, která se nad naší zahrádkou rozkládá. Dočista jako anděl. A pak znovu zatřepetala křídly a popolétla na ještě vyšší větev, kde už to zřejmě bylo dostatečně pohodlné a také o něco blíže k nebi, chvíli se tam vrtěla a pak si sedla a usnula.

Musela jsem se smát. S touhle emancipovanou slepicí bych si tedy rozhodně rozuměla. Sama přišla,  sama si vybrala místo k přespání. Mou ochranu nepotřebuje. Snad ji přes noc nevyplaší kočka nebo někdo jiný. 

Když ale pak večer po desáté nedaleko odtud někdo spustil ohňostroj a petardy, šla jsem se v noční košili radši podívat, jestli ji to nevyplašilo. Klidně dál spala na větvi, tak jsem šla taky spát… do postele. Před usnutím jsem o ní ještě přemýšlela. Kdybych si ji chtěla nechat, musela bych jí přistřihnout křídla a zase sestavit voliéru… Jenže ráno mě napadlo… musela nebo nemusela? Může ten tvor zůstat svobodný a přitom naživu? Je to buď - anebo?

Ráno vyhlédnu z okna… na větvi nikdo. Zato se naše návštěvnice aristokraticky prochází mezi keříčky rybízu a dokonce vlezla do kurníku, zřejmě si ověřit, jestli by to tam příští noc nebylo pohodlnější. Už se ve mně dušička radovala, jak to bude pěkné, ta naše lidsko-slepičí symbióza a také z reakcí mých kamarádek na síti bylo zřejmé, jak mému experimentálnímu chovatelskému počinu fandí. Je sobota, máme na rozhodnutí čas. Kdoví, jestli u nás bude chtít zůstat. Když ne, půjde svou cestou, má na to právo, vždyť k nám svobodně přišla. Když ano, dostane jméno. Tím se to zpečetí.

Krásná sněhobílá andělka se tedy z vlastní vůle vydala na sobotní procházku. Nijak jsme ji neomezovali. Už k nám jistě trefí. Se soumrakem se všechny toulavé slepičky vracívají do bezpečného domova. Zapomněla jsem však na jednu věc. Tu nádhernou kuřici si někdo koupil a ten někdo se ji vydal hledat. Odpoledne v klidu hovíme na terase a najednou slyšíme z ulice pod námi rozhořčené kdákání. Její skutečný majitel ji honil se sítí v ruce a po nemalém úsilí bělostnou krásku skutečně polapil. Tím skončilo její i naše dobrodružství a sen o slepičím andělu se rozplynul. 

Až tedy zase budeme chtít chovat slepice, připravíme pro ně nejprve bytelný výběh, zázemí a krmivo, zase budu sušit náruče kopřiv a sbírat seno na podestýlku. O kuří svobodě budu uvažovat jen v případě, že mi nebude záležet na tom, co v zahrádce roste a kvete. Ideály sice zase půjdou stranou, ale radši budu svou rodinu krmit domácími vejci, než cizí lišku slepičím masem. Tak to prostě na tom našem světě chodí.